Vegané na trati Vltava run: reportáž ze závodu

Na telefonu mám běžce Štěpána Boháčka, kterého mi jeden náš společný známý představil jako běžce a „šílence.“ Nadšeně mi líčí plán přihlásit se jako veganský team na Vltava run, 350km dlouhý štafetový závod od pramene Vltavy do Prahy a ptá se, jestli jdu do toho… Mě. Osoby, která běhá od září loňského roku. Před tím jsem běh nenáviděl. První měsíc jsem souvisle neuběhl víc, jak 300 metrů a pořádně jsem začal až ke konci října. Moje meta byla uběhnout 5km bez zastavení a dostat se na ní mi trvalo dlouho. Čas jsem si začal měřit v lednu a v době našeho telefonu ukazoval na 10km někde okolo 50 minut. „Bude to i společenská událost,“ říká Štěpán a já jsem rozhodnutý.

„Jasně, moc rád,“ odpovídám. O pár týdnů později stojím v sobotu ráno na Zličíně a čekám na auto se třemi dalšími lidmi z našeho týmu. Celkem 11 lidí ze všech koutů republiky vyslyšelo Štěpánovo volání a šlo do toho. Jsem nervózní, protože jsem v týmu pravděpodobně nejslabší běžec (tedy spíš neběžec, protože FB profily ostatních spoluběžců jsou plné fotek ze závodů, maratonů a medailí), ale co už… Již po startu závodu se na trati potkáváme se dvěma dalšími vozy a dělíme se po posádkách do aut. Verče, jedné z řidiček, se v ruce objevují barvy a tak u všech běžců dochází na „válečné malování“ – číslo 269 na tváři a symbol veganství na ruku.

Co se týká závodu samotného: Každý běžec má ve štafetě pevně dané pořadí a běží své 3 (nebo 4) úseky v délce 7-15km. V autech jsme proto rozděleni tak, jak běžíme po sobě, abychom se navzájem rozvezli po trati, pak posbírali a v cca pětihodinové pauze, kdy běží zbylé dvě osádky, se přesunuli o zhruba sto kilometrů dál na další úsek. My jedeme ve třech, se Štěpánem a Simonou, mladou nadšenou běžkyní ze severních Čech.

Na mě vyšlo pořadové číslo 10, vybíhám tedy až v sobotu za soumraku. S povinnou čelovkou na hlavě mě čeká 12 kilometrů rovným úsekem po cyklostezce okolo Lipna. Asi v polovině trasy mě začínají předbíhat běžci dalších týmů. Dva proběhnou jak raketa a já propadám panice. Nemám ze závodů žádné zkušenosti a obávám se, že jsem vyběhl příliš pomalu. Záda mi ukazuje další sprinter. Na zádech má vypsané maratony, kterých se zúčastnil, a své časy. Začínají dvojkou a druhé číslo je 3… To mě trochu uklidňuje, vracím se do klidu a soustředím se na své tempo. Do cíle dobíhám minutu po svém nahlášeném čase (50 minut na 10km). Za padající tmy předávám štafetu naspeedované Simče, skáču ke Štěpánovi do auta a přejíždíme na další úsek, kde si od Simony má přebrat kolík právě Štěpán.

Na místě další předávky je plno aut, cvrkot jak na pouti a nad námi dokonce lítá malý dron. Štěpán si obléká reflexní vestičku, když mu zapípá telefon. „Ztratili jsme se,“ píše Simona… I to patří k závodu, bereme to sportovně. Nervózně poskakujeme okolo místa předávky, až se Simča konečně ukáže. Naštvaná, v nohách o skoro 5km více. Štěpán vystřeluje na trať a nás čeká přejezd do cíle dalšího úseku, kde ho máme vyzvednout.

Úspěšně nabíráme Štěpána a jedeme se alespoň na chvíli „vyspat“ do haly asi uprostřed trasy, kousek od místa naší další předávky. Na místě je cvrkot jako na letišti, neustále se někdo buď balí, nebo ulehá, takže tři hodiny spánku bych neoznačil jako právě kvalitní… A už zvoní budík, sedáme do auta a vyrážíme na trať. Je ráno, začíná svítat, já si přebírám kolík a běžím svůj další úsek. Osm kilometrů do mírného kopce. Poprvé si užívám jaký to je pocit, když někoho předběhnu, a to hned 3x… Přidávám na tempu, brzká hodina a napůl tma mi vyhovuje. Dobíhám opět minutu po nahlášeném čase, nicméně, trasa byla tentokrát skoro celá do kopce, tak jsem vlastně zrychlil. V cíli na mě čeká Štěpán, povzbuzuje a chválí a mezi tím se přátelsky škorpí s jednou domácí běžeckou legendou, která nedá dopustit na maso. Já se krátce protáhnu několika pozicemi z jógy a už sedáme do auta a jedeme na Štěpánovu předávku.

Po dvou přejezdech a vyzvednutí soluběžců z auta z trati nás čeká poslední přejezd. Je brzy ráno a my na parkovišti u mé poslední předávky leháme na dvě hodiny do spacáků. Budím se asi dvě hodiny předem a něco pojím. Najednou už jsem na startu, přebírám štafetu a vyrážím na poslední 12km úsek. Pořadatelé ho označili nejvyšším stupněm obtížnosti 5. A já po krátkém seběhu, kde se snažím na Štěpánovu radu hodně makat, poznávám proč…

Čeká mě dlouhé a prudké stoupání. Do kopce jsem nikdy neběžel, tak teď supím jako tank a mám pocit, jako bych vybíhal eskalátor v protisměru. V půlce mám totální krizi… Přecházím do chůze a nadávám sám sobě, že jsem víc netrénoval. V hlavě vidím celý zbytek týmu, který čeká na předávce… Po asi 100 metrech se za zatáčkou donutím znovu rozeběhnout, i když slovo běh bych asi raději nepoužíval. Ale hýbu se dopředu. Po překonání vrcholu přeci jen chytám alespoň trochu slušné tempo, nicméně mě čeká ten samý kopec dolů. Pešinkou po obrovských balvanech. Vybavuji si knihu Jez a běhej od Scotta Jurka, kde popisuje, jak mu indiáni utíkali na takovýchto sebězích, protože neměli pud sebezáchovy. A naprosto ho chápu – dolů to jde snad ještě pomaleji než nahoru. Vážím každý krok, stehna mě pálí.

A nesnázím není konec.. Na krátkém úseku okolo Vltavy se konečně trochu rozeběhnu, ale když přeběhnu most a zahnu za roh, vidím před sebou… Nekonečné schody jak z Rockyho a pod nimi maličký panáček – já. Ztěžka se dávám do pohybu, neběžím, nejraději bych lezl po čtyřech. Po nekonečně dlouhé době se vyškrábu nahoru a čeká mě…další kopec. Nutím se do běhu. Supím a běžím, cíl na dohled, teda tak další kilometr stoupání… V poslední zatáčce čeká Štěpán, povzbuzuje, já ztěžka dobíhám do cíle. Ztráta na tomto úseku proti nahlášenému času 8 minut. Mám toho dost, jsem naštvaný, že jsem víc netrénoval, ale vím, že jsem do toho dal všechno.

Rychle vyrážíme na další předávku, protože před cílem se úseky zkracují. Simča ze svého času zase ukrojila nějakou tu minutku a nás už čeká jen přejezd do cíle (to ještě netušíme, že ten se protáhne na pár hodin, protože se nám rozbije auto. Jediné štěstí, že se tak nestalo v průběhu závodu, uf).

V cíli se dozvídáme, že jsme skončili na celkovém 20. místě z celkem 180 týmů. Svůj cíl jsme splnili a na příčky před námi nám chybělo doslova pár minut.

Pro mě osobně jde o cenný výsledek v mnoha směrech… Jedna silná myšlenka veganství dokázala spojit partu naprosto rozdílných lidí. Dokázali jsme splnit náš vytyčený cíl (doběhnout do 20. místa) a ukázat tak, že na rostlinné stravě lze podat kvalitní výkon. Vzbudili jsme debatu o veganství nejen proto, že se nás na něj i díky „válečným barvám“ neustále někdo ptal. Poznali jsme nové sportující tváře a nejspíš i zadělali na další spolupráci do budoucna.

Já osobně jsem si ověřil, že není problém začít z ničeho běhat v čtyřiatřiceti letech a být platným členem týmu takového vytrvalostního závodu. Pojďte běhat, když můžu já, můžete vy taky!

Leave a Comment