Klára Mirvaldová: Od běžeckého pásu k ultra

……Běžím, nebo spíš jdu? Už ani nevím! Nevnímám, moje mysl se upíná pouze na teplou sprchu a cílovou rovinku. 59. km? Ještě pár stovek metrů a je to za mnou. Hlínu mám úplně všude, cítím se už unavená, poslední čtyři km byly opravdu náročné, melu z posledního. Komunikace s mojí spoluběžkyní je úsměvná, ani jedna se nedokážeme rozumně vyjadřovat a ani jedna nechápeme, co ta druhá říká. I malé převýšení mi dělá velké potíže. Mám pocit, že se nemůžu pořádně nadechnout, …. a už vidím cílovou rovinku. Bereme se s kamarádkou za ruce a dobíháme (opět naše „chůze“ připomíná běh :D). Všichni nám fandí, povzbuzují nás. Týpek po pravé straně nastavuje ruku a chce si se mnou plácnout, těsně před cílem se zastavíme a dáváme si pozor, aby náš poslední krok přes cílovou pásku byl ve stejnou chvíli. A je to! Konec! Jsme v cíli! Nádherný pocit! Nával euforie! Daly jsme to! První 60 km závod se skoro 2 km převýšením jsme zvládly s časem 7:23:56! Jsme druhé! (já nakonec třetí, asi nějaká setina nebo co) ….

Začala jsem s veganstvím na jaře v roce 2013. Do té doby jsem masu moc nedala, nikdy mi nechutnalo. Studovala jsem výživu a snažila jsem se jíst poměrně zdravou a pestrou stravu, často jsem experimentovala a vyzkoušela jsem spoustu výživových směrů, až jsem se dostala k „Dělené stravě“. Ta spočívá v tom, že buď jíte de facto pouze rostlinné produkty, nebo naopak jen živočišné a zeleninu. Dny, kdy jíte „kytičky“, mohou jít po sobě. Ale dny, kdy jíte „zvířátka“, nemohou jít dva po sobě. Takže, například dva dny kytičky, jeden den zvířátka a potom třeba tři dny kytičky, jeden zvířátka, atd. Tak směle do toho! První tři dny jsem jedla pouze „kytičky“, to bylo fajn, pro mě nic náročného, chutnalo mi to a cítila jsem se velice dobře, ale pak přišel den, kdy mám jíst pouze a jen „zvířátka“. V tu chvíli jsem přišla na to, že nevím, co mám jíst, nic mi to neříkalo. Ten den jsem se rozhodla, že už tohle jídlo nikdy jíst nechci. Začala jsem se zajímat o veganství jako takové, k chutím se nabalily i zdravotní a etické důvody a hotovo! Je ze mě vegan.

A jak jsem se dostala k těm šedesáti kilometrům? Popravdě sama netuším, kde jsem tento závod objevila, ale vím, kdy přišla myšlenka, že chci běhat dlouhé a náročné trasy v přírodě. K ultra mě asi nejvíce inspirovala kniha od Scota Jureka Jez a běhej. Ale co je hlavní, pamatuji si, kdy jsem poprvé vyběhla ven. Už rok jsem byla na rostlinné stravě, celou zimu jsem chodila běhat (tedy spíše to byla rychlá chůze) do posilovny na pás. Do dneška nechápu, jak mě to mohlo bavit. Klasika, chtěla jsem být štíhlá a samozřejmě jsem si myslela, že na hubnutí není nic lepšího, než trávit dlouhé hodiny kardiem. Pak jsem začala chodit běhat ven, po pár měsících jsem si hned zaběhla „jen tak“ 25 km. V noci jsem se budila bolestí kyčlí. Tělo ještě na takový nápor kilometrů nebylo zvyklé, a tak mi to dalo pěkně sežrat, ale neodradilo mě to. Běh mě stále bavil víc a víc a můj běh začal dostávat i nějaký směr.

Rozhodla jsem se zaběhnout si půlmaraton a začala jsem trénovat více systematicky. Po půlmaratonu přišla nabídka, zda nechci běžet Vltava run za partu vegan běžců. Samozřejmě jsem byla touto nabídkou velice polichocena a bez průtahů jsem ji přijala. Skvělý způsob, jak ukázat lidem, že i na „kytkách“ jsou možné skvělé sportovní výkony. Na podzim toho roku (2015) jsem si zaběhla svůj první maraton, doběhla jsem jako první žena. Od ledna už běhám za atletický klub a tréninky bývají pro mě někdy velice náročné. Ale já během žiji! Obětuji mu opravdu spoustu času, občas bývám samozřejmě kvůli intenzivním tréninkům unavená, z toho důvodu jsem měla i chvíle, kdy jsem pochybovala o prospěšnosti rostlinné stravy. Ale jak řekl Zátopek: „Obtížné jsou změny a v běhu je to při přechodu na vyšší trénink.“ Vegan si, oproti „všežravcům“, musí více hlídat živiny a pestrost stravy, ale co bychom pro naše zdraví, planetu Zemi a záchranu živého tvora, neudělali, že? Na druhou stranu je rostlinná strava lépe stravitelná a nemusím dlouho po jídle čekat, než mi vytráví a budu moct vyběhnout :)

Teď v září běžíme s kamarádkou B7 (extrémní 95 kilometrový závod dvojic přes sedm beskydských vrcholů), na tu se velice těším, bude to zkouška nejen fyzických, ale i psychických sil. A to je to, co mě na běhání nejvíce baví, pokořování sebe sama!

GO VEG!

Klára Mirvaldová

FB profil

Leave a Comment