RedBull 400 – sáhni si cestou na vrchol až na dno!

Všichni milují výzvy. Někdo víc, někdo míň. Já dost. A tak když na něco trénovat, proč ne rovnou na jeden z nejtěžších závodů na světě?

Nebudu přehánět, tréninku jsem ve finále moc nedala. Ale do běhu všechno. Na kopci jsem nechala
veškerou energii a asi na tři hodiny i půlku mozku. Obsah žaludku navzdory očekávání zůstal na místě.
Ale od začátku. Už jste někdy seděli na zbíječce? Klepaly se vám všechny svaly v těle tak, že jste prostě jenom koukali a nemohli nic dělat? Ne? Je to boží pocit. A přesně tohle se vám podle mě poštěstí jen na vrcholu skokanského můstku K120 v Harrachově. Pokud se tam ovšem nevydáte lanovkou, žejo.

V sobotu se právě tam uskutečnil čtvrtý ročník jednoho z nejhardcorovějších závodů světa, Red Bull 400. Pro ty, co nevědí, o čem je řeč, celé to spočívá ve vyběhnutí můstku od jeho dopadové zóny přes buben až tam, odkud se normálně spouštějí blázni na lyžích. A je to mazec!

Letos to s počasím navíc nebylo vůbec slavné, od pátku pršelo, takže povrch v podstatě tvořilo rozbředlé bahno porostlé zmoklou trávou. Paráda. Instantní adrenalin. Když jsem při zahřívání na vedlejším mamutím můstku sledovala ty, kteří na základě zkušeností z předchozích ročníků navlékli kopačky (nebo nedejbože tenisky), byla jsem fakt ráda za svůj čtvrteční výlet do Decathlonu pro (růžové, juch!) cross tretry a 15mm hřeby. Jedině v nich totiž po každém kroku vpřed nenásledoval dvojnásobně dlouhý skluz zpět. Za těchto podmínek se nebojím svou obuv nazvat přímo dopingem, ačkoliv povoleným.

A to je vlastně všechno, co se ten den stalo špatně. Zbytek byl neuvěřitelný a jen těžko zprostředkovatelný, přesto se o to pokusím.

Překvapivě horší pocit mě čekal po 230m kvalifikaci. Pokud se chystáte příští rok (a já vám říkám, že tohle prostě fakt chcete), doporučuju nepodcenit trénink (ehm, kdybych uměla brzdit na bruslích, tak jsem taky mohla mít natrénováno místo toho, abych ležela s odřeným zadkem na sedačce víc jak týden) a když budete mít možnost, zajeďte si do Harrachova a ten kopeček si osahejte. Je totiž hrozně easy se na začátku rozběhnout po rovině, chvilku makat naplno do 37° krpálu, pak zjistit, že síly jaksi nestačí, a letmým pohledem do strany si navodit paniku, protože jste právě minuli značku 115 metrů.
Ale když tohle zvládnete a dostanete se do finále (i kdyby ne, následuje běh Lucky Losers, což jsou všichni, kteří to prostě nevzdají jenom proto, že 100 lidí bylo na bubnu rychleji než oni),… nebude se vám do toho vůbec chtít! Budete dvě hodiny přemýšlet, jak sami před sebou obhájit, že nevyběhnete až nahoru. Fakt. A pak najednou stojíte zase na startu a nad sebou vidíte ten svah, jehož vrcholem to ale tentokrát nekončí. Dám vám radu – zhluboka se několikrát nadechněte, soustřeďte se jenom na sebe a zklidněte svoji mysl, protože to je to, co vás dostane nahoru. A až se ozve “3, 2, 1”, zařvěte hrozně nahlas co nejsprostší slovo, které vás napadne (ani se neptejte…) a prostě běžte. Ne naplno, ale nezastavujte. Ono to totiž vlastně ani nejde. A nekoukejte nahoru. Pokud nejste fakt hustý a nebežíte to celý po dvou. Pak si koukejte, kam chcete, a mně se zasmějte. :) Na konci zjistíte, že těch 400 je o dost lepších než 230, a až budete ležet na žlutý žíněnce a umírat, bude to štěstím.

– Ahoj, nevadilo by ti rychlý selfíčko? – Jasně.  Kecááááš! Pocem! :D
– Ahoj, nevadilo by ti rychlý selfíčko?
– Jasně. Kecááááš! Pocem! :D

A co dalšího vás ještě čeká (kromě litrů Redbullu, kil ovoce a stovek lidí ve stejných tričkách)?

Neskutečná atmosféra. Všude. Ať už mezi závodníky, se kterými se můžete dát kdykoliv do řeči o čemkoliv, hecovat se na startovní čáře, zanadávat si na počasí a podpořit se při “doběhu” do cíle, tak hlavně ze strany fanoušků, kterým v sobotu nebylo zatěžko vydrápat se po schodech až nahoru a olemovat celou dráhu. I když jste byli úplně na dně a byli si jistí, že další krok už prostě neuděláte, nikdo z nich vás nenechal zpomalit a povzbudivým řevem vás na ten kopec doslova vyhnali.

Endorfiny. Adrenalin. Dopamin. Ten pocit v cíli je něco, co prostě normálně nezažijete. Sjetá jsem byla ještě dvě hodiny poté, co jsem do sebe za odměnu natlačila hranolky a dvě piva. Popsat se to slovy prostě nedá, musíte to zažít. A i přes veškerou bolest a vyčerpání by mě ani nenapadlo vám to rozmlouvat. Jděte do toho! Nastavte si cíl (můj byl jednoduchý – nebudu poslední a dám to pod 10 minut) a já vám garantuju, že budete na webu příštího půl roku mačkat Ctrl+R, dokud se nerozběhne registrace na další ročník. :)

Jana Plháková

Leave a Comment